Vojín Miro Šmajda - 4. část

14. března 2013 v 13:17 |  Vojín Miro Šmajda
Název: Vojín Miro Šmajda
Autorka: P&N


Čas běžel jako voda. Miro se od konfliktu s Katkou neviděl, nezašel za ní, ani se mu nechtělo volat k ní domů. Věděl, že to přehnal, ale jeho ego nějak nedovolovalo jít se k ní prosit.
Unaveně s lehkým zamumláním se přetočil na bok a pomalu otevřel oči. Bolela ho hlava. Cítil, že to včera s Tomim a přáteli docela přehnali, když "slavili" Mirův odchod.
Miro zamžoural na hodiny na budíku a to, co právě viděl ho probralo do čilosti. Rychle vyskočil z postele a začal na sebe oblíkat kalhoty.
"Sakra!" zanadával, protože čas, který ho momentálně tlačil přerušil jeho plány. Měl ještě na rozvrhnu skočit za Katkou, alespoň se jí omluvit, naposledy ji vidět... ale teď věděl, že to nestihne, ani kdyby se rozkrájel.
Radši ji urychleně vypustil z hlavy. Musel teď udělat pro něj trochu prioritnější věc. Jelikož neznal nikoho, kdo by z jeho přátel musel tento rok rukovat a nechtěl hledat kasárny spolu se skupinou, do které patřil, využil domácího telefonu.
"Ahoj táto, prosím ťa, potreboval by som, aby si na mňa čakal v Bratislave, potrebujem pomocť nájsť tie kasárne.." Poprosil svého otce, který sice sloužil v Košicích, ale všechny kasárny znal jako své boty a všude po vojně měl známé velitele. Miro věděl, že tohle rozhodně nebude sloužit jako protekce, nýbrž jako cíl nejhlavnějšího posměchu.
Jelikož čas už opravdu hlásal nejvyšší čas, kdy se vypravit na pražské nádraží, rychle si vzal svou velkou černou tašku, do které balil ty nejdpostatnější věci a vydal se na nádraží...

***

Kačka chodila jako tělo bez duše, trápilo ji, co se stalo. Zrovna teď, když Miro, ten kterého tak milovala, na tak dlouho odjede a oni...kdoví kdy se uvidí. A místo toho, aby polední chvíle, které by mohli strávit spolu, se pohádají. Ale proč? Proč byl na ní takvový, ona přece chápe, jak mu je a chtěla by mu být na blízku a on? On jí od sebe takhle odežene. Vždyť ji taky miluje a ona to ví. Byl sice občas trochu žárlivý a někdy výbušný, ale tu něhu a lásku, kterou jí dokázal pak dát, tu jí nedal ještě žádný jiný a ona mu věnovala celé své srdce, duši i tělo. Nemůže ho přece nechat takhle odjet, ikdyby jí měl znova odehnat.
Katka se podívala na hodiny, byl nejvyšší čas, aby stihla vlak, kterým měl Miro dnes odjet na dlouhé dva roky, tak strašně daleko.

***

Miro to měl na nádraží kousek. Proto si těch pár minut vyhradil tím, že se rozhodl, že půjde radši pěšky. Potřeboval si trochu provětrat hlavu a vzpamatovat se z toho, že se s Katkou už nebude mít jak rozloučit.
Najednou to všechno doléhalo a on cítil to nepříjemný svírání u srdce. Ale už nebylo cesty zpátky a on se jí neměl jak ozvat.
"Napíšem jej list.." brblal si hlasitě se skloněnou hlavou a odkopával kamínky, které mu překážely v cestě. "Hneď vo vlaku jej napíšem.." vrtalo mu dál hlavou. "Ale čo sa tým zmení? Jeden blbý list jej predsa ani nevynahradí moju prítomnosť.. navýše.. chcela by to vobec..?" stále uvažoval nahlas a bylo mu jedno, že se na něj lidi otáčejí.
Ke konci trasy trochu přidal a vecpal se do hloučku neznámých lidí, který taky někam cestoval. Nikoho neznal, takže si připadal úplně sám. Kéž by tu tak měl svoji Kačenku, ale za chyby se pyká.. Miro si povzdechl a zmateně se rozhlídl do rozřáděných davů okolo.
"Kampak.." usmála se skupinka nějakých plešatých chlápků u budovy.
"Co děláš, nevidíš, že jede rukovat? Tuhle tašku jsem měl před pěti lety taky.." zachechtal se jeden potetovaný a vrhl na Mira uslintaný pohled, poté do sebe kopl flašku fernetu. Miro jim jen věnoval krátký pohled a raději vešel do budovy.

***

Kačka se v rychlosti oblíkla a strčila hlavu do kuchyně.
"Musím ven mami, za chvíli se vrátím!" oznámila a aniž by čekala na nějakou odpověď, zabouchla za sebou dveře a rychle seběhla schody a stále v poklusu doběhla na autobusovou zastávku.
"No tak, no táááák! Pojeď!" žadonila polohlasem až se na ní ostatní lidé čekající na spoj otáčeli.
Když autobus přijel, byl tak narvaný, že měla co dělat, aby se do něj dostala. Stála namáčknutá na schodech a za krkem jí funěl obtloustlý padesátník, který děsně smrděl potem a Kačka si zoufale představovala Mira, který vždy voněl čistotou a jemným parfémem, až se jí zase draly slzy do očí.
...Musí to stihnout, přece neodjede aniž by ho ještě alespoň jedenkrát neobjala...
Kačka měla pocit ,že cesta trvá věčnost.
Konečně byla u nádraží, rozhlédla se a doufala, že by Mira mohla mezi tolika lidmi zahlédnout.
"Miro...Miro, prosím.." prosila nešťastným polohlasem, její oči se upnuly k velké světelné tabuli, která oznamovala jednotlivé odjezdy.
"Bratislava, Bratislava.." drmolila Kačka a sjížděla tabuli.
"Ježiš!" její obličej dostal zoufalý výraz, když si přečetla odjezd za 2 minuty.
Kačka vzala nohy na ramena, těkala očima, aby co nejrychleji našla cestu na nástupiště, z kterého vlak odjížděl.

***

Miro si našel volné místo ve vlaku a posadil se k nějaké postarší paní, která spolu s dcerkou seděla naproti na sedačce. Držela si látkovou panenku v ruce a upínala na Mira své velké pomněnkové oči. Miro jí věnoval úsměv a sundal si černou bundu, kterou si přidržoval na klíně, protože nahoře už měl hozenou svou tašku, která byla plná potřebných věcí. Posunul se na sedadle až k oknu a opřel si smutně čelo o okno. Cítil na sobě pohled od maminky s dítětem, ale dělal, že si toho nevšiml. Očima ještě projížděl davy, které od vlaku odcházely a přemýšlel, že by asi vážně měl vytáhnout ten dopis a napsat Kačce.
Jak si tam narychlo projížděl očima nástupiště, viděl, jak se otevřely dveře budovy a směrem k vlaku hnala udýchaná malá černovláska, která se dívala po vlaku do okýnek. Mirovi se rázem rozbušilo srdce a nekontrolovaně vystřelil ze sedačky, zabouchal na okýnko a prosebně se podíval na maminku sedící naproti.
"Ja sa hneď vrátím.." řekl rychle, což měla být prosba o pohládání věcí. Žena se jen usmála a přitáhla si dcerku k sobě blíž.
Miro utíkal ke dveřím, které rychle otevřel a jednu nohu dal o schůdek níž, aby byl Katce blízko a mohl jí ještě alespoň obejmout.
"Miro.. bože.." vydechla a přitiskla ho k sobě co to jen šlo. "Miro, promiň, promiň mi to.." začala vzlykat a celá tahle situace jí nepopsatelně mrzela. Ale to i Mira..
"Kačenka, miláčik, prosím ťa, za čo sa mi ospravedlňuješ..?" vzal její obličej do dlaní a zhluboka se jí díval do očí. "Ja by som sa mal ospravedlniť, ale.. vobec neviem ako a naozaj ma to serie.."
"Ja vím, Miro.. prosím, už se nebudeme hádat.. nikdy.."
"Nie.." zašeptal a začal jí líbat opatrně na rty. "Nikdy sa už nebudeme hádať.." šeptal mezi polibky a tiskl jí k sobě tak, že by si jí nejradši vyzvedl k sobě.
"Pozri, ja ti napíšem, dobre? Teraz, hneď ako si sadnem, napíšem ti list.."
"Jo.." hlesla v slzách a dívala se mu do olivových očí tak dlouho, jako by si ho chtěla zapamatovat.
"Kačenka, neplakaj a zostaň silná. Počuvaj, budem tam len mesiac.. pak sú Vianoce a ja budem doma.." Katka jen zakývala. "Neboj sa, všetko klapne a budeme spolu.. počuješ?"
"Jo.."
"Milujem ťa, Katka.. a napíšem.." rozloučil se rychle, protože už směrem k němu šel průvodčí.
"Tak co bude?!" rozčílil se a na Mira trochu zamračil. Miro jen zamlaskal a ještě Katku několikrát pohladil po vlasech a ona jeho po tvářích, poté mu zajela do vlasů a smutně se pousmála.
"Ja viem.." přivřel oči a dobře věděl, že si je Katka ještě naposledy užívá...
"Milujem ťa.."
"Miluju tě.." zašeptala mu zpátky a ještě věnovala několik malých polibků.
"Hlavně napiš!"
"Napíšem..!" slíbil Miro a už vystoupal zpátky nahoru. Průvodčí za Mirem zabouchl dveře a odpískal odjezd. Miro se ještě naposledy postavil za okýnko, na které položil dlaň. Katka si stoupla na špičky, políbila si dlaň a přitiskla ji na sklo přesně na tu Mirovu...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama