Nový začátek - 9. část

15. března 2013 v 17:17 |  Nový začátek
Název: Nový začátek
Autorka: dashenecka89


Bála jsem se, jak se ke mně bude chovat po včerejším emotivním rozhovoru. Přivítal mě hned ve dveřích školy a zeptal se, jak jsem se vyspala. Odpověděla jsem, že docela dobře, naproti tomu, že jsem celé dopoledne usilovně přemýšlela o tom, co mu řeknu na jeho zásadní dotaz a že stále nevím, jak z toho ven. Jeho reakce mě opět překvapila.

Sklopil oči a potichu odešel do třídy, kde seděl jako tělo bez ducha. Když jsem se snažila ho oslovit a zeptat se co se stalo, odpověděl s křečovitým úsměvem, že se nic nestalo, že je v pořádku, jen se v noci moc nevyspal. Nechtěl se svěřit s tím, že se trápí, protože se trápím já. Mrzelo mě to, ale stalo se…

Celý den jsem usilovně přemýšlela, jak bych ho mohla rozveselit a najednou mi došlo, že se o něj velmi bojím, že mám strach, že se to vrátí opět do starých kolejí, že bude opět smutný a sám. Na základě tohoto jsem začala rychle jednat. Jakmile se po skončení vyučování všichni vyhrnuli ze třídy, Miro je po chvilce mlčky následoval, snažila jsem se ho konečně oslovit a chtěla mu říct tolik věcí, jenže mě mlčky obešel bez jakékoliv reakce, jako bych byla vzduch.

Sesunula jsem se k zemi a rozplakala jsem se. Věděla jsem, že jsem to zavinila já. Nenáviděla jsem se za to, že se trápí kvůli mně. Po chvilce, když jsem se vzpamatovala, snažila jsem se ho dohonit, ale už byl dávno pryč. Bloudila jsem ulicemi a najednou mě napadlo, že za ním zajdu domů, že mě nemůže takovým způsobem ignorovat, když ani netuší, co mám na srdci.

Zazvonila jsem a po chvilce se ve dveřích objevila jeho matka, hned mě poznala a s laskavým úsměvem se zeptala, co potřebuji. Řekla jsem, že potřebuji nutně mluvit s Mirem, a zeptala se, zda je doma. Oznámila mi, že se před chvilkou vrátil, ale že nechce s nikým mluvit, že chce být sám, aby ho nikdo nerušil. Poprosila jsem ji, jestli by mu nemohla říct, že jsem tu byla a že s ním potřebuji zítra něco probrat, aby mě zase mlčky neobešel jako dnes.

Slíbila mi, že se pokusí vyřídit můj vzkaz. Poděkovala jsem jí, rozloučily jsme se a já se jako v mrákotách vracela sama domů, nevěděla jsem, co mám ještě více udělat. Trápilo mě to, trápilo mě, že jsem mu nevědomky ublížila tím, že jsem se jen zmínila o tom, že jsem o nás přemýšlela, netušila jsem, jak moc ho tím zdrtím, jak moc mu tím ublížím. Nechci o něj přijít, teď to vím skutečně na sto procent a jsem si jeho náklonností jistá. Jinak by se takto nechoval, jinak by se přede mnou neschovával. Sama jsem poznala jaké to je, když tě nejmilejší člověk na světě ignoruje, kdy přemýšlíš, co máš udělat, abys ho neztratil.

Doklopýtala jsem domů a opět se zavřela v pokoji. Doma si všichni všimli, že se mnou něco není v pořádku. Ptali se mě, co se mi stalo, ale dveře mého pokoje zůstaly zavřené, proto se nic nedozvěděli.

Opět jsem se zaposlouchala do tónů hudby, které mě vždy dokáží nakopnout, rozveselit, rozplakat, dovést na správnou cestu, ukázat mi směr… Ještě nikdy jsem nepocítila tolik bolesti, tolik smutku, tak šílenou tíhu světa a všech starostí, které nás v něm potkávají. Cítila jsem se opuštěná, ztracená, zklamaná a sama.

Chtěla jsem někam zmizet, zmizet ze světa. Všechno pro mě ztratilo význam. Cítila jsem však, že musím být silná a počkat na další den, snad mi konečně dovolí, abych mu to mohla všechno říct, a udělat ho šťastným, možná nejšťastnějším člověkem na planetě. Pořád jsem si opakovala, co řeknu a co nesmím, až do doby, kdy jsem usnula naprostým vyčerpáním na zemi opírajíc se o dveře svého pokoje.

Ráno jsem se vzbudila až příliš brzo. To je dobře, říkala jsem si v duchu, aspoň na to budeme mít dostatek času, tedy pokud odhodí vše, co ho tíží a bude mě ochoten vyslechnout. Se strachem jsem se dřív než obvykle mlčky vytratila z domu, ostatní ještě v klidu spali. V okamžiku, kdy jsem se blížila k naší škole, viděla jsem před ní stepovat nervózního Mira.

Byla jsem velmi ráda, že přišel tak brzo, většinou přijde tak akorát, aby se včas stihl dostat do třídy. Přivítal mě s neutrálním výrazem ve tváří, protože tušil, že půjde o něco velmi důležitého, jinak bych za ním asi nepřišla. V tu chvíli mi došlo, že bez něj se už nedokážu obejít a že jsem schopná udělat všechno na světě jen proto, aby zůstal v mé blízkosti a byl šťastný, což ve výsledku udělá šťastnou i mě samotnou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama