Nový začátek - 7. část

13. března 2013 v 13:34 |  Nový začátek
Název: Nový začátek
Autorka: dashenecka89


Celou hodinu na mě zkoumavě koukal a čekal jen na moment, kdy se ozve zvonek, aby mě mohl volně vytáhnout ze třídy a vyzpovídat. Byla jsem z toho celá zmatená, jelikož jsem vůbec, ale vůbec netušila, co mu mám říct. Nemohla jsem mu říci, že se nic nestalo, když sám poznal, do jakého stavu mě svým rytířským chováním dostal.

Rozhodla jsem se tedy, že se ho pokusím uklidnit a uvidím, co to udělá. Vůbec jsem netušila, že bude až tak pozorný, jelikož většina kluků, které jsem dosud poznala, mi nevěnovala víc než jeden pohled a měli o mě jasno dřív, než mě poznali a pochopili můj svět a mé uvažování.

Hodina skončila a já se instinktivně zvedla ze židle a pomalým krokem se odebrala do šatny, abych si mohla přinést pomůcky na další hodinu. Miro mě ihned následoval a po příchodu do šatny, kde kupodivu nikdo nebyl, mě zahltil bezpočtem nejrůznějších otázek.

Snažila jsem se mu popravdě odpovědět na každou z nich, ale bylo jich na jednu přestávku až moc. Dohodli jsme se, že zbytek si schováme na další přestávku. Tryskem jsme pádili do třídy, jelikož jsme měli mít tuto hodinu výtvarnou výchovu a tu učí jedna starší dáma, která nesnáší byť jen sekundu zpoždění nebo promrhanou jinou pro ní nedůležitou činností.

Tyto hodiny mám velmi ráda, jelikož jsou ve velké většině velmi kreativní, sice nejsem Picasso ani Da Vinci, ale kreslení mě velmi baví, i když po něm vždy vypadám jako kominík, čemuž jsem se ani tentokrát bohužel nevyhnula. Miro na mě se širokým úsměvem koukal a hned co odešla paní učitelka, začal se smát z plných plic, až se celá třída ohlížela, co je kde zajímavého.

Opět jsme pokračovali v našem nedokončeném rozhovoru. Miro pochopil, že jsem se jen příšerně lekla a že jsem mu svými slovy nechtěla ublížit, nikoho jsem v životě tak brutálně neodbyla. Navzájem jsme si tuto trapnou situaci vysvětlili a více jsme se k tomu nevraceli, za což jsem byla velmi vděčná.

Cítila jsem se do konce vyučování podivně a nevěděla jsem proč. Vůbec jsem nevnímala okolí, ani dotazy lidí kolem. V mé mysli bloudilo něco tajemného a záhadného, a nemohlo si to najít své místo. Nevěděla jsem, co dělat, co si počít s tím houfem podivných myšlenek, které se vynořovaly jedna za druhou. Měla jsem kolem sebe houfy lidí, které kolem mě většinou jen propluli a pokračovali dále, ale pořád jsem se cítila sama. Když jsem potřebovala si s někým promluvit, vždy měli moc práce a neustále se vymlouvali na něco nebo na někoho.

Najednou se něco změnilo, nebo mi to alespoň tak připadalo. Konečně se našel v té změti lidí jménem společnost jeden, kterému jsem mohla říct vše bez jakéhokoliv strachu, úzkosti nebo čehokoliv jiného podobného. Tento poznatek mě velmi duševně posílil. Teď už mi nevadilo, že všem okolo vadím, že každý na mě hledá jen chyby, že je jim nepříjemné se se mnou bavit o tom, co cítím, co mě trápí, o čem přemýšlím, o čem sním. Poznala jsem, že to cítí stejně, jinak by mi přece nesvěřil své trápení a nosil by to v sobě dál jako těžký balvan. Co na tom, že jsme se poznali před krátkým časem … připadá mi, jako bych ho znala už od narození.

S postupem času se měnila též atmosféra ve třídě. Všichni spolužáci v nás viděli nový silný pár dvou bláznů a šílenců, což jim ani jeden z nás nevymluvil, i když jsme se o to zpočátku snažili, ale záhy jsme to vzdali. Stejně si budou myslet, co budou chtít a nikdo z nás dvou je nepřesvědčí o opaku, už je to prostě ověřený fakt, co na tom, že v tom není ani kapka pravdy. Pravda v dnešní době přece nikoho nezajímá, všichni chtějí jen lži a polopravdy. Ale co, myslela jsem si v duchu, ať si klidně myslí, co chtějí, já se kvůli takovým řečem nepostavím na hlavu, brzo je to přejde a dají pokoj.

Jenže to s tím pokojem nevypadalo vůbec růžově. Z celé školy se ozývaly hlášky typu "Šmajda si našel strašidlo z Čech, kdes nechal oči, Miro" nebo "Šmajda se zbláznil do blázna" apod. Zmáhalo mě to. Nedovedla jsem si odpovědět na otázku proč?? Proč já? Proč se toto děje? Copak nikoho nezajímá, jak je to doopravdy? Jak jim vysvětlit, že je to můj spolužák a dobrý kamarád? Miro byl na podobné řeči zvyklý, ale jednoho dne se neovládl a strhla se rvačka, která skončila zmláceným deváťákem, modřinami a podlitinami na tělech zúčastněných a duševním šokem všech svědků, včetně mě.

Na tohle jsem musela nějak zareagovat. Přistoupila jsem k Mirovi a dala mu facku a řekla jsem mu, aby se probudil. Miro seděl na zemi zkroušený jako hromádka neštěstí, protože poznal, že tohle nebyl nejlepší způsob zvládání konfliktů. Zvládl sice díky pevným pažím staršího kluka, ale ztratil toho mnohem více. Do hloučku žáků se přišli po chvíli podívat učitelé, kteří právě odcházeli ze školy.

Viděli Mira s monoklem pod okem a ptali se nás, co se tu stalo. Okolostojící žáci jim situaci vysvětlili a učitelé se ptali Mira, proč se s ním pral. Řekl jim, že už nesnesl, jak se do nás navážejí a že o nás říkají neskutečné nepravdivé věci a tímto to chtěl zarazit, ale později pochopil, že to není správná cesta. Nakonec se všem okolo omluvil a potichu a se smutkem v očích pomalu odcházel domů. Učitelé chtěli vyzpovídat také druhého účastníka souboje, ten však zmizel.

Miro se mě snažil dohonit. Potkali jsme se u dveřích mého domu v době, kdy jsem hledala v tašce klíče od dveří. "Júlinka" ozval se smutný hlas za mými zády. Pomalu jsem se otočila a spatřila jsem Mira. Chvíli jsme si hleděli do očí a nikdo z nás se neměl k hovoru. Stáli jsme s očima plnýma slzí naproti sobě a nevěděli, co dělat …
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tien Tien | Web | 13. března 2013 v 13:42 | Reagovat

wow! nádherný příběh, je to vbc první miro-ff co jsem četla, určitě pokračuj ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama