Nový začátek - 6. část

11. března 2013 v 11:18 |  Nový začátek
Název: Nový začátek
Autorka: dashenecka89


Celou následující hodinu se potutelně usmíval, mě tím smíchem samozřejmě také nakazil, takže jsme se smáli oba dva, až se pan ředitel ptal, co je na sametové revoluci tak strašně vtipného. Miro se ujal slova a prohlásil, že jen to, že byla sametová, jinak to byla revoluce jako každá jiná.

Celá třída včetně mě se dala do smíchu. Pan ředitel byl v rozpacích, zda to myslel vážně nebo žertem. Nakonec povídá: ,,Pán Šmajda asi jedol na tom svojom výlete vtipnú kašu, nemám pravdu? Vrátime sa radšej k tej revolúcii ... .,,

Miro si pro sebe zabrumlal: ,,To bude najlepšie.,, Zkusila jsem si udržte kamennou tvář, ale nešlo to. Naposledy jsem se pousmála, pohlédla jsem Mirovi do očí, a konečně jsem se zadívala na tabuli, kde pan ředitel vypisoval kupu letopočtů, které jsme měli sami vyhledat v učebnici.

Po této hodině, jen co pan ředitel odešel, jsem se už dále neubranila smíchu a smáli jsme se s Mirem celou přestávku, až do doby, kdy se ve dveřích objevila paní učitelka, která v naší třídě učí angličtinu.

Angličtina je Mirova oblíbená hodina, jelikož se zde může naplno projevit. Já jsem v angličtině mírně pokročilý začátečník, takže někdy nejsem schopná říct, to co bych chtěla a občas z toho vyjde úplný nesmysl. Mluvili jsme o blížících se svátcích a naučili jsme se spoustu nových slovíček. Styl paní učitelky mi byl velmi blízký, takže si troufám tvrdit, že se mnou byla v rámci možností spokojená.

Občas jsem ani nevnímala výklad, ale vnímala spíše Mirovi vtipné poznámky všeho, co se dalo parodovat. S takovým člověkem v lavici je dost těžké se nesmát. Myslím, že někteří učitelé z toho byli občas dost mimo, jelikož se nedozvěděli, co nás tak strašně rozesmívá. Den skončil a všichni jsme se ubírali do šatny a následně domů.

Miro mi nabídl doprovod a já s úsměvem přijala, i když to nemám domů daleko. S ním se cítím zvláštně, dokáže mě rozesmát i ve chvílích, kdy to není úplně vhodné, není s ním nuda a naprosto nemohu pochopit, že má ve škole relativně málo kamarádů, jelikož podle mého názoru je to kluk do nepohody, který se na kamaráda nevykašle a dokáže pomoci v tu správnou chvíli.

Došli jsme v příjemném hovoru až před náš dům. Můj děda už mě netrpělivě vyhlížel z okna a hlásil, že si mám pospíšit, že je čas na oběd. Zakývala jsem hlavou, že rozumím. Obrátila jsem se na Mira a poděkovala jsem mu za příjemnou cestu v jeho doprovodu. Miro opáčil, že naozaj nemám zač, že to urobil rád a že by v noci nezaspal, keby nevedel, že som v poriadku doma. Po tomto proslovu jsem neměla daleko k slzám.

Netušila jsem, že mi někdo něco takového někdy řekne, jelikož do té doby by si žádný o mě neopřel ani kolo. Políbil mě na tvář, usmál se a řekl: ,,Tak zajtra má drahá Julinka, už teraz sa nemôžem dočkať,,. Rychle jsem mu odpověděla a otočila se, aby neviděl ty slzy, které mi proudem tekly po tvářích.

Než jsem stačila dojít ke dveřím, chytil mě někdo zezadu za ruku. Příšerně jsem se lekla a vykřikla jsem něco dost nevhodného. Otočila jsem se a vedle mě stál udivený Miro a koukal na mě, co jsem to řekla. Omluvila jsem se mu, on mě znova vzal za ruku, objal a řekl: ,,Ty môj strašpytel! To som predsa ja,len som ti chcel usušiť slzy.,,

Tohle už jsem opravdu nezvládla. Silně mě objal a já cítila, jak ztrácím vládu nad svou myslí, rozumem, ale hlavně srdcem. Byla jsem zaplavena pocity, které jsem nikdy nepocítila a nevěděla, co mám udělat. Nikdy mě žádný kluk neobjal, nepolíbil, neřekl mi tolik krásných vět. Žádný si mě nikdy ani nevšiml. Úplně jsem roztála a rozplakala, až mi Miro řekl, že už bych mohla přestat, že si vypláču své krásné oči.

Po těchto slovech jsem se zhroutila Mirovi k nohám, jelikož už jsem nevydžela stát. Nevydržela jsem tento stav, nohy pode mnou podklesly a já padala k zemi. Naštěstí byl Miro blízko, posadil se vedle mě na schod před vchodem a skoro s otcovským strachem se mě ptal, co se to se mnou stalo.

Řekla jsem mu s očima plnými slzí, že je první kluk, kdo se o mě zajímá, pro koho nejsem vzduch, komu nejsem lhostejná a kdo je ochoten se se mnou bavit. Mnoho se toho dnes stalo, a jsem nebyla schopná snést takový příval emocí.

Miro byl z toho v šoku. Vůbec netušil, jak jeho chování na mě působí. Usmál se a řekl: ,,Ďakujem, Jůlinka, že si mi to povedala, som s tebou rád, povieme si to zajtra v škole, musím ísť domov, matka na mňa čaká s obedom. Zvládneš dôjsť domov?,,

Přikývla jsem a snažila se vstát. Vyměnili jsme si úsměvy a pořád se ohlížel, jestli to zvládnu sama, až mi nakonec zmizel z dohledu. Doklopýtala jsem domů, mezitím, co jsem se snažila, aby na mě tato událost nebyla poznat. Neměla jsem sílu to někomu říct. Zavřela jsem se v pokoji a ani jsem nevnímala, že na mě všichni volají, že na mě v kychyni čeká oběd. Bylo mi to jedno.

Přemýšlela jsem o všem možném až do rána. Nebyla jsem schopná vůbec usnout. Ráno jsem vypadala jako čarodějnice z pohádky o Perníkové chaloupce, ještě koště a lopata a byla bych dokonalá. Málem jsem zaspala, ale probudila jsem se opakovaným zvoněním budíku, který nepřestal zvonit do doby, než jsem jej vypla. Rychle jsem utíkala do školy, abych nepřišla pozdě. Miro už byl ve třídě a byl netrpělivý. Myslel si, že dneska nepřijdu. Sotva mě spatřil ve dveřích, hned ke mě přiběhl a ptal sem mě na včerejšek. Nestačila jsem mu odpovědět, jelikož v tu chvíli vešel do třídy pan učitel, který nás vyučoval biologii.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama