Nový začátek - 4. část

3. března 2013 v 22:49 |  Nový začátek
Název: Nový začátek
Autorka: dashenecka89


Další den se ve škole vůbec neobjevil. Ani o sobě nedal nikomu vědět. Když už nedorazil tři dny, paní třídní učitelka mi po vyučování dala adresu k němu domů, jelikož nikdo jiný to udělat nechtěl a já byla nejblíž na ráně.

Paní učitelka myslela, že si spolu dobře rozumíme a Mirovi nebude vadit, že vím, kde bydlí. Slíbila jsem, že zjistím, co se stalo a donesu mu úkoly, aby nezůstal pozadu, aby se ještě více nezhoršil.

Vždycky jsem pro všechny učitele fungovala jako spojka, tak proč bych v tom jinde nemohla pokračovat, ale v tomto případě jsem byla ráda, že jsem to zrovna já.

Cestou ze školy se mi honily hlavou hrozné věci. Nedovedla jsem si představit, co se mohlo stát. Nejvíc seděla varianta, že je nemocný a leží v posteli, ale to by nejspíše dala jeho matka vědět paní učitelce, ale mohla na to zapomenout.

Nakonec jsem došla před jejich dům a zazvonila na zvonek. Za chvíli se ve dveřích objevila jeho matka a ptala se mě, co potřebuji. Připadalo mi, že ji něco trápí.

Představila jsem se a následně jsem jí vysvětlila, že mě paní třídní učitelka poslala, abych přinesla Mirovi domů úkoly a zeptala se, proč nepřišel tři dny do školy, jestli třeba není nemocný.

Po té, co sem jí vysvětlila důvod návštěvy, si tiše vzdychla a řekla: ʺVďaka Julie za to, že si priniesla synovi učenie a čo sa týka jeho neúčasti v škole, tak s tým bohužiaľ nemôžem nič urobiť.

Pred tromi dňami sa zbalil akože do školy, ale vzal si tiež nejaké oblečenie a pár osobných vecí a odišiel, odvtedy o ňom nemám žiadne správy. Skúšala som zavolať jeho otcovi do Bratislavy, ale povedal, že u neho Miro nie je. Ráno som to išla nahlásiť na políciu. Neviem, čo mám robiť. Toto ešte nikdy neurobilʺ.

Na její smutné a zkroušené tváři se zaleskly slzy. Nechtěla jsem se už více ptát, rozloučila jsem se a odešla. Celou dobu, co jsem se pomalu ploužila domů, jsem přemýšlela.

Bylo mi jich líto, že se všichni trápí, jelikož se muselo něco mezi nimi stát, jinak by neudělal tento zoufalý krok. Bála jsem se o něj, samotný smutný někde bůhví kde. A už vůbec jsem nevěděla, jak to podám paní učitelce ve škole.

Domů jsem přišla beze slova, a vůbec jsem nevnímala otázky matky a dědy, jelikož jsem v tu chvíli nemyslela na nic jiného, byla jsem hluchá a slepá.

Sedla jsem si na postel, tašku odhodila do rohu a zamkla se v pokoji, aby mě nikdo nerušil. Nechtěla jsem nikoho vidět, nechtěla jsem poslouchat dotěrné dotazy, proč jsem přišla o hodinu později, kde nebo s kým jsem byla, co se mi stalo … Byla jsem v takovém šoku, že jsem dokonce zapomněla i na své úkoly na zítřek.

Ráno se mi nechtělo vstávat, jelikož jsem si představovala, jak paní učitelku vystraším, jak se mě bude vyptávat přes celou třídou na jejich osobní věci, a lhát se mi nechtělo, bylo by to jen dočasné řešení, jelikož to dostala do rukou policie a bude se jistě ptát, jestli si učitelé nevšimli něčeho podivného v jeho chování.

Nakonec jsem se přece donutila se zvednout z postele, oblékla jsem se a odešla ještě dříve, než se mě kdokoli stihl zeptat, co se včera stalo. Došla jsem do školy o pět minut později, paní učitelka seděla už ve třídě a zapisovala do třídní knihy. Po jednom jediném pohledu do tváře poznala, že se něco děje.

Zadala ostatním samostatnou práci a vyzvala mě, ať jí povím všechno, co jsem včera zjistila. Začala jsem se nekontrolovatelně třást. Paní učitelka mi donesla vodu a já se snažila si dodat odvahy, abych jí to všechno mohla nějakým rozumným způsobem sdělit.

ʺVíte, paní učitelkoʺ, začala jsem opatrně, ʺnevím jak Vám to mám říci, ale jeho situace není jednoduchá. V jejich rodině se něco stalo, nevím co, ale výsledkem je, že Miro …. ʺ. Na chvíli jsem se odmlčela a vyhlédla z okna. ʺVýsledkem je, že Miro odešel z domu, nikdo neví kde je. Jeho matka byla včera ráno na policii. Před čtyřmi dny si sbalil věci, jako že do školy, ale prý si vzal i oblečení a některé osobní věci a od té doby se o něm nic nevíʺ.

Když jsem to dořekla, měla jsem oči plné slz. Paní učitelka vůbec netušila, že by toho byl Mirko schopen. Řekla mi, ať to třídě neříkám a že můžu zůstat v jejím kabinetě, dokud se neuklidním, za což jsem jí byla skutečně vděčná, protože bych nesnesla ty dotěrné otázky svých spolužáků.

Z první hodiny už moc nezbývalo, proto jsme se vrátily společně do třídy. Paní učitelka situaci pochopila a tuto hodinu jsem neměla jako neomluvenou. Seděla jsem až do zvonění skoro bez hnutí, ale pořád jsem se dívala na prázdnou židli vedle mě a pokaždé mě z toho zamrazilo.

Po zazvonění mi paní učitelka potichu řekla, že jestli budu chtít nějak pomoci nebo jeho rodina, ať jí to řeknu, že je ochotná nám pomoci. V tu chvíli jsem pochopila, jak silní Slováci jsou, paní učitelka z té zprávy byla sice vyvedená z míry, ale já byla úplně ztracená, smutná a v depresi, protože ještě nikdo nikdy mi tak nechyběl jako on.

Spolužáci se mě začali vyptávat, co jsme dělali s paní učitelkou skoro celou hodinu, ale já už nebyla schopná ani mluvit, takže jsem beze slova a jako ve snách odešla do šatny, kde jsem se mohla být alespoň těch pět minut o samotě, jenom já a mé myšlenky, které na mě neustále dotíraly a nechtělo se jim přestat mě trápit.

Po celý den jsem se nebyla schopná soustředit. Civěla jsem do zdi a bylo mi jedno, co vyučující říká, i když za jiných okolností by mi to připadalo velmi zajímavé a určitě by mě to bavilo, jenže já o tom neměla ani tušení. Neměla jsem tušení o ničem, ani o tom, že mi kolem hlavy létají papírové vlaštovky, ani o tom, že mi spolužák za mnou celou dobu kope do židle.

Má mysl byla prázdná. Konečně škola skončila a já se jako obvykle šourala pomalu domů. Najednou jsem za sebou uslyšela známý hlas a málem se mi podlomila kolena, jelikož mi hned bylo jasné, kdo se za tím hlasem skrývá. Polila mě horkost. Pomalu jsem se otočila a spatřila jeho ztrápenou smutnou tvář.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama