Nový začátek - 3. část

2. března 2013 v 16:38 |  Nový začátek
Název: Nový začátek
Autorka: dashenecka89


Od té doby jsem se na něj čím díl více těšila. O přestávkách mě bavil svými praštěnými historkami ze školy, z domova, vyprávěl mi o své sestřičce a bráškovi, co spolu prováděli, jak se jejich rodiče báli, aby se jim něco nestalo.

Povídal mi také o svém pejskovi, kterého má velmi rád a často s ním chodí na procházku. Říkal, že v těch chvílích může přemýšlet o všem možném v klidu, pomáhá mu to, když ho něco trápí. Vyčistí si hlavu a je schopný dále žít a pokračovat v tom, co začal.

Občas se mě na něco zeptal, ale moc jsem mu toho neřekla, jelikož jsem radši poslouchala jeho krásný, jemný a milý hlas, který mě jakoby hladil po duši.

Poznávala jsem, že mu krása rozhodně nechybí, protože hned v prvním týdnu jsme se s celou třídou zúčastnili koncertu, a Miro přišel v černém saku, bílé košili a v černých kalhotách jako anglický gentleman, čímž mě úplně dostal. Do školy nosil mikiny se jmény nejrůznějších rockových skupin, velmi si také oblíbil svetry, ale stačila by jen malá změna a mohl by být přitažlivější, a v ten den to nejspíše pochopil. Najednou začal o sebe více dbát, čímž potěšil všechny kolem sebe.

Dny ubíhají a celá třída se nestačí divit, co se z ošklivého káčátka vyklubalo. Už to není ten chlapec, který si stěžuje, že se nikomu nelíbí, ale muž se zdravým sebevědomím. Všichni si myslí, že se změnil jen kvůli mně, čemuž já absolutně odmítám věřit, a také si nás spojují v pár, což jsem se jim snažila vymluvit, bohužel bezvýsledně.

Stále ho však trápí, že není moc chytrý, jelikož má skoro nejhorší známky ve třídě. Bylo mi ho trochu líto, že je proto tak smutný a rozhodla jsem se, že mu zkusím pomoci, protože není možné, že by se nedokázal alespoň trochu zlepšit.

Jednou, když jsem odcházela ze školy, viděla jsem Mira, sedícího na lavičce. Byl tak zamyšlený, že svět kolem sebe vůbec nevnímal. Zkoušela jsem ho oslovit, ale ani se nepohnul, seděl dále beze slova. Až když jsem se dotkla jeho ruky, lekl se a vyplašeným hlasem se zeptal, co se děje. Zeptala jsem se ho, proč sedí na lavičce a nejde domů.

Podíval se na mě se zkroušeným výrazem v očích a potichu pronesl: ″Som smutný. Už nevládzem, je toho na mňa hrozne veľa. Už to ďalej neunesem. Pýtam sa prečo? Stále nemám odpoveď, ale jedno viem, ak sa to nezmení, mňa to raz zničí, pomaly ale isto, raz bude zo mňa len chodiaca mrtvola bez duše a so srdcom prázdnym, zničeným. Chcem sa zobudiť a zistiť že to bol len zlý sen.″ Po tomto vyznání už jsem se více neptala, najednou mě objal a já cítila, jak mi jeho slzy kanou na rameno a v té chvíli jsem byla naprosto zmatená, nevěděla jsem, jak ho mám utěšit, co mohu pro něj udělat.

Po chvíli, když se trochu uklidnil, pohlédl na mě svými pronikavými zelenými pohasínajícími světélky plnými slz, pousmál se a řekl jen: ″Ďakujem″, a pomalým šoupavým krokem odcházel. Zůstala jsem tam bezradně stát, protože jsem nemohla pochopit, proč je tak strašně smutný, neznala jsem důvod jeho smutku a velmi se mě tato situace dotkla. Nakonec jsem ale došla domů a s hlavou v polštáři jsem se rozplakala. To není spravedlivé, že se musí tak strašně trápit, musím mu nějak pomoci, jakkoliv, s čímkoliv. Nemůžu jen tak stát a říkat, že se nic neděje. Nakonec jsem samým vyčerpáním usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama