Kdo vlastně jsi - 6. část

5. března 2013 v 14:14 |  Kdo vlastně jsi?
Název: Kdo vlastně jsi?
Autorka: Mandlička


Před nemocnicí Miro mamce z auta zase pomohl a já se se slovy: "Tak díky, nezdržuj se, já už to zvládnu", snažila jí sama podepřít.
"Nie, pomožem ti.." byl Miro neústupný a mamka na mě vrhla káravý pohled. Dělala jsem, že to nevidím a chtěla se ho zbavit.
"To nemusíš, tam je to na dlouho a tebe doma čeká přítelkyně!" odsekla jsem mu.
Miro ji pustil a maličko poodstoupil.
"Ako chceš, dovi pani Jírová.." odcházel k místu řidiče. Otočila jsem se a snažila mamku přimět k chůzi.
"Katarína!" uslyšela jsem Mirův hlas a automaticky se otočila. "Nemám priatelku," řekl nasedl do auta a odjel.
"Že se nestydíš, Kačenko, co ti ten chlapec udělal?" sjela mě mamka a já si připadala jako dylina.
V nemocnici jsme se zdržely až skoro do odpoledne, bylo tam hodně lidí a mamka musela ještě na jiné vyšetření.
Výsledky nebyly nejlepší, ale uspokojivé, pan doktor jí změnil nějaké léky a s tím, že když se to nebude zhoršovat, kontrola zase za měsíc, se s námi rozloučil a já zavolala ten taxik, který nás odvezl domů. Mirovo auto před domem nebylo a já pomaloučku mamku dovedla domů, kde padla vyčerpáním a za chvíli usnula. Napsala jsem jí lísteček, že jdu hrát fotbal, s úlevou se převlíkla hodila kopačky přes rameno a vyrazila.
Pořád jsem v hlavě měla Mirova slova a měla vztek sama na sebe, že je nedokážu vypudit, běhala jsem po hřišti a kopala do míče jako zběsilá, ale kýžený efekt se nedostavil.
Když se stmívalo, rozloučila jsem se s klukama a spocená a servaná vyrazila k domovu opět s kopačkama přes rameno.
Dole v domě jsem se zastavila u schránek a nástěnky, kde jsem se začetla do zprávy o odstávce teplé vody.
"Hráš futbal?" trhla jsem sebou a otočila se.
Miro stál těsně za mnou.
"Jo.." snažila jsem se uhnout a obejít ho. Dal ruku před sebe a dlaní se opřel se o zeď.
"Zaujímavé.." nehodlal ustoupit a díval se mi do očí. Poprvé jsem si prohlédla ty jeho, byly hezké.
Světlo v domě zhaslo, cítila jsem jeho jemný parfém a uvědomovala si, že jsem v pasti. Byl tak blízko a já zjišťovala, že nejsem schopná se pohnout. Stačila ale jedna věta a vše bylo zase jako před tím.
"Ja nemám priatelku.." uslyšela jsem blizoučko svých rtů ty jeho.
"Jo a včera to byl bratranec!" odstrčila jsem ho, vyběhla nahoru po schodech a nechala ho tam stát......
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dia Dia | 6. března 2013 v 17:37 | Reagovat

:D :D :D

2 anonym anonym | 10. března 2013 v 22:46 | Reagovat

Tohle mě fakt dotává :D :**

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama