Deníky Ashley Leanors´ - 4. část

5. března 2013 v 21:33 |  Deníky Ashley Leanors´
Název: Deníky Ashley Leanors´ - 4. část
Autorka: Mia Mai


Házela jsem s sebou, co to šlo, ale po chvíli mě to najednou záhadně přešlo! To když… se jeho rty dotkly mých! V tu chvíli si mě absolutně podmanil. Páni! Automaticky jsem se do polibku zapojila, aniž bych si uvědomovala, kdo že mě tak okouzlil.
Když si byl jistý, že už mu neuteču, pustil mi ruce. Ty samovolně vystřelily k jeho jemným vlnitým vlasům, do kterých se s radostí zamotaly. S citem jsem za ně zatahala a tím se ke mně ještě víc přitiskl. Vůbec jsem nevnímala okolní svět. Teď jsem byla jenom já a On - (můj/náš)? mimozemšťan! Ani jsem si neuvědomila, že se Jer spolu s ostatními snaží vyrazit dveře, dokud nevběhli do pokoje.
"Bojí se ho! Tak to určitě!" zaslechla jsem Jeremyho hlas a to mě vrátilo zpátky do reality. Otevřela jsem oči a viděla už jenom kousek jeho hlavy, jak rychle sbíhal schodiště. S překvapivě velkou silou jsem odstrčila toho chlípníka. Jen co se kluci dostali dovnitř, On se ode mě odlepil a mně se vrátilo racionální uvažování. Překvapeně na mě zíral, když jsem se škrábala na nohy a utíkala za Jerem. Sice vůbec netuším, co mu řeknu, protože si ani nedokážu vybavit, proč jsem to vlastně dovolila, ale musím ho najít dřív, než udělá nějakou blbost! Ještě jsem za sebou slyšela JJ-je, jak Mu nadává tím převráceným jazykem. Páni! Musel tak mluvit často, když teď ze sebe slova sypal jedno za druhým úplně bez přemýšlení. Zamyslela jsem se mimoděk, ale hned na to jsem zatřásla hlavou. Najít Jeremyho! To je teď můj cíl! Jen jsem si to v duchu řekla, uslyšela jsem bouchnutí vchodových dveří. Sakra! Jestli poběží do lesa, nikdy ho nenajdu! Přidala jsem na rychlosti a ještě jsem z okna vedle dveří zahlédla Jera, jak vbíhá do lesa! Do prčic! Vyběhla jsem z domu a křičela na něj, ať se vrátí. Nereagoval, běžel dál a já ho už pomalu začínala ztrácet v hustém lese.
"Jeremy, vrať se! Já ti to vysvětlím! Prosím!" vyrazila jsem ze sebe zadýchaně, ale pořád dost nahlas, aby to dobře slyšel. Moje hlasivky dneska dostávají zabrat víc, než při 2 hodinovém koncertu! Zdálo se mi, že zpomalil, ale nebyla jsem si jistá. A pak jsem uviděla krásnou louku, co se rozprostírala před ním. Zastavil se přibližně uprostřed ní a se sklopenou hlavou čekal, dokud nebudu stát u něj.
"Sem jsem Tě chtěl dneska ráno vzít, aby si změnila názor.. Ale jak jsem viděl, moje snaha byla zbytečná. Jak jsi mi to mohla udělat?! Ještě po tom, co jsi mi nabulíkovala, jak se ho bojíš! Já se teď cítím jako totální kretén, chápeš to? Já myslel, že i když nechceš víc- tak- tak jsme pořád nejlepší kamarádi, ale to jsem se asi spletl, protože ti si říkají všechno a nelžou si do očí!" Páni. Úplně mi tím vyrazil dech, vehnal slzy do očí a ty se nenechaly zastavit ve smáčení mých tváří.
"Ale tak to nebylo. Nechej si to prosím vysvětlit!" zaprosila jsem šeptem.
"Co na tom chceš sakra vysvětlovat?! Viděl jsem Ho, jak se po tobě plazí jako břečťan a ty sis to zřejmě celkem užívala, když sis ho k sobě tahala za vlasy!" vyštěkl zhnuseně, div že si neodplivl mně pod nohy. Mlčela jsem s hlavou sklopenou a přemýšlela, co mu na to mám říct. Samozřejmě měl pravdu, z jeho pohledu to tak mohlo vypadat! Ale! Ale...
"Hm.. Mlčení. To znamená souhlas. pokud vím.." pronesl zklamaně a já k němu prosebně zvedla oči plné slz. "Tak hodně štěstí při hledání nového kytaristy!" oznámil mi už klidným hlasem a otáčel se k odchodu. S otevřenou pusou a skleněnýma očima neschopná jakéhokoli pohybu či zvuku jsem sledovala, jak se pomalu vzdaluje...
"Jeremy!" zavolala jsem z posledních sil a padla na kolena. Otočil se na mě a ve tváři nečitelný výraz. "Prosím, neodcházej!" prosila jsem na kolenou sotva slyšitelně, ale věděla jsem, že to slyšel. Stál na místě, hlavu natočenou ke mně a čekal, jestli ještě něco řeknu. Pohledem jsem k němu vysílala prosbu a znovu promluvila: "Udělám cokoli!" na tohle zřejmě čekal. Rozběhl se zpátky, padl na kolena stejně jako já a s úlevou mě objal. Pevně jsem ho k sobě přitiskla. Jenom ta myšlenka, že jsem ho mohla ztratit, mě zabíjela. Klečeli jsme tak hodnou chvíli - v objetí a se slzavými cestičkami na tvářích.
"Nemohl bych odejít, bez tebe bych nepřežil ani jediný den!" pošeptal mi.
"Jsem šťastná, že jsi neodešel!" zašeptala jsem nazpět. Trochu povolil své sevření a oddálil se tak, aby mi viděl do obličeje. Palcem jedné ruky mi setřel slzu, co zrovna vyklouzla z oka, přiblížil se a políbil mě. Nebránila jsem mu. Jsem štěstím bez sebe, že neodešel, takže momentálně bych mu dovolila cokoliv.
"Miluju Tě, Ashley!" pronesl zbožně a konečně se usmál. Taky jsem povytáhla koutky a radši se naklonila pro další polibek. Nechtěla jsem ho ranit. I když... Tímhle mu vlastně ubližuju ještě víc! Jistě, že ho miluju! To ano! Ale jen jako kamaráda! Ale bojím se, že kdybych mu to řekla, odejde. A to bych nezvládla.. Potom jsme se konečně zvedli ze země a šli zpátky domů ruku v ruce. Achjo.. Tohle nemůže dopadnout dobře..!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama