Deníky Ashley Leanors´ - 3. část

3. března 2013 v 22:44 |  Deníky Ashley Leanors´
Název: Deníky Ashley Leanors´ - 3. část
Autorka: Mia Mai


"Jak jsi to proboha zjistil?!" vyvalil na něj oči Jer.
"Nooo..." kroutil se JJ a zřejmě mu to bylo dost nepříjemné. "Když jsem byl menší, často sem tak mluvil.." špitl a začal rudnout
"A?" nedal se odbýt Seby. On prostě o své lásce musí vědět všechno!
"Ahh.." povzdychl si JJ. "Mluvil sem tak, když mě někdo naštval, nebo-" zaseklo se mu v krku. Proč ho Seby tak trápí? Vždyť vidí, že se o tom nechce bavit před ostatními..
"JJ-i, řeknete si to později jo? Myslím, že tady máme něco důležitějšího!" máchla jsem rukou tam, kde původně stál-o to stvoření, ale nebylo tam.
"Ale ne…" šeptla jsem a vzápětí vyjekla, když mi studená ruka sáhla na odhalené rameno. Švihem jsem odskočila a vystrašeně se dívala na Něj. Stál Jerovi za zády a s očividným zájmem naslouchal naší konverzaci. Po mém úskoku se tvářil skoro stejně překvapeně a vylekaně jako já. Nejspíš nechápe, co provedl, že jsem se tak rychle vzdálila.
"oc ěnlámron šíj?" zeptal se JJ se zájmem. Chvíli mi trvalo, než sem si přelouskala, co to vlastně řekl, ale pak mi to došlo! A on se zeptal úplně bez obav, jako by nám nemohl říct, že pije krev. A jí zhnilé mrtvoly! Zato my ostatní jsme z toho měli velké obavy. Což bylo vidět na ustrašených tvářích a pomalém vzdalování se od Něj.
"etjoben es, míj ecovo oben uninelez a ynivotsět a kat!" pronesl a nafoukaně si odfrkl. Hm… vypadá to, že má až moc lidských vlastností! A to teprve přistál! Stáli jsme všichni v kruhu vedle sebe a mně už vážně začínala být zima.
"Kluci, já už radši půjdu, je mi zima!" oznámila jsem jim a vražedným pohledem jsem si Ho znovu přeměřila. Povytáhl jeden koutek v polovičním úsměvu. Vypadá to, že tuší, jak moc mě děsí. A ještě se u toho dobře baví! Jenom doufám, že mu JJ neřekne, aby zůstal u nás! Jasně, nemá kam jít, ale za to já přece nemůžu!!
"Jdu s tebou!" nabídl se Jer. Vzal mě kolem ramen a s pohledem upřeným na Něj jsme odcházeli dovnitř.
Prošli jsme kuchyní a před schody do horního patra jsme se zastavili. Sundal ruku z mých ramen a postavil se naproti mně. Hledíc mi do očí ke mně natáhl ruku a já do ní vložila svou dlaň. V tomto jemném spojení jsme vyběhli schody a vešli do mého pokoje. Zůstal stát ve dveřích a pustil mnou ruku, když jsem šla k posteli. Překročila jsem deku, která skončila na zemi po tom "malém" nočním vyrušení, a plácla sebou na měkkou matraci. Jeremy mezitím nervózně postával ve dveřích opřený o futra.
"Pojď ke mně..." zaškemrala jsem a poplácala na místo vedle sebe. Jer se nejistě posunul směrem k posteli, a když uviděl, jak se křením, zabouchl dveře a s rozběhem skočil na postel vedle mě. "Zůstaneš tu se mnou?" udělala jsem na něj psí oči, protože jsem nechtěla zůstat sama, když se venku potuluje mimozemšťan. Jerry dychtivě zakýval hlavou, což mě přinutilo k úsměvu. Ležela jsem na boku, rukou si podpírala hlavu a s úsměvem ho pozorovala, jak leží ve stejné poloze.
"Proč jsi chtěla odejít? Jenom kvůli zimě?" zeptal se podezíravě.
"Nahání mi hrůzu! Je to divné, že je až tak moc podobný lidem. Nemyslím si, že to byla náhoda, že ztroskotal zrovna tady. Mám strach, že by-" vzlykla jsem a neměla daleko k pláči.
"Pššššš!" přiložil mi ukazováček ke rtům a přisunul se blíž, aby mě mohl obejmout. "Nic takového se nestane!" prohlásil pevně a sevřel mě víc.
"Ale co když-"
"Ne, ne, ne! Už o tom nechci slyšet!" umlčel mně znovu. Zblízka jsme si hleděli do očí a naše obličeje se k sobě pomalu přibližovaly. I když jsem věděla, co se stane a kdyby to bylo někdy jindy, tak bych se bránila, abych nezkazila naše přátelství, ale dneska jsem potřebovala cítit něčí blízkost, objetí, dotyky. Byla jsem hodně rozrušená a on -bohužel- je tady vždy pro mně... Naše rty se dotkly a spojily v krásném polibku. Když se ale odhodlal a začal si prorážet cestu jazykem, odstrčila jsem ho.
"Promiň! Ale tohle ne! Já ne-" nenechal mně domluvit. Shodil mně na záda, nalehl na mě a znovu mě začal líbat, tentokrát odhodlaněji a tvrději než před chvíli. Znovu jsem ho odstrčila.
"Nech toho, Jeremy!" řekla jsem rázněji. Zaraženě si mě prohlížel.
"Proč?" zatvářil se nechápavě a natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři. Ucukla jsem, takže jeho ruka dopadla na moje rameno a přes něj sklouzla na prso. Chytla jsem ho za ní a odstrčila ji. To jeho zrovna nabité sebevědomí je protivné!
"Jeremy! Nech toho! Nenechal jsi mě domluvit! Já- tohle nechci! Sme kamarádi, nejlepší, a já - já to nechci měnit! Promiň!" vykoktala jsem. K mému překvapení se usmál.
"Kamarádi!" pronesl stále s úsměvem a vlepil mi cudnou pusu dřív, než sem stačila uhnout. "S výhodami?!" zeptal se s neskrývanou nadějí v hlase.
"Možná…" nechala jsem ho v té naději, otočila se na druhý bok- k němu zády. Cítila jsem, jak se pohnul a po chvíli už jeho ruka spočívala na mém boku.
"Nevadí?" po chvíli mlčení jsem svolila a tak se ke mně víc přitiskl. A já se konečně zase propadla do hlubokého spánku.


Stále 19.8.2013 - pondělí 11:18

Vzbudily mně paprsky slunce, které se skrz okno prodíraly do mého pokoje. Cítila jsem za sebou nějakou osobu a lekla jsem se, když se jeho ruka přemístila z mého boku na prso, ale pak jsem si uvědomila, že to musí být Jeremy. Zůstal se mnou přes noc. Měla bych mu říct, že nechci kamaráda s výhodami.. Ale to ho určitě naštve. A hádat se s ním, je ta poslední věc, kterou bych chtěla. Achjo.. Už jsem se pomalu zvedala, ale ucítila jsem, jak si drobnými polibky značí cestičku na krku a rameni.
"Jerry!" zamručela jsem, oddělala ze sebe jeho ruku a odsunula se od něj dál.
"ýkaj Je-ry?" strnula jsem na místě. Aha, to není Jer. Tak počkat! To není Jer! Sakra! Vyskočila jsem z postele a zakopla o deku, co byla ještě stále shrnutá na zemi, takže jsem se parádně rozplácla na zem.
"isj v edohop?" uviděla jsem jeho obličej těsně vedle mého, když jsem znovu otevřela oči. Vyletěla jsem - i s dekou - ke dveřím. Už jsem brala za kliku, ale dveře nešly otevřít. Byly zamknuté! Zděšení jsem potlačila nasupeným výrazem a otočila jsem se na Něj. Na tváři mu pohrával pobavený výraz, zatímco si točil s klíčem od dveří na prstu. Ten blonďatý idiot nás tady zamkl! Čeho si sakra myslí, že dosáhne?! Pustila jsem deku, kterou jsem doteď pevně svírala v rukou, s rozhodným a pevným výrazem jsem k němu naštvaně přikráčela. Stála jsem asi 15 cm od něj a odhodlaně se mu dívala do očí. Už jsem chňapala po klíči - byl vyšší, takže jsem se musela postavit na špičky - ale stihl uhnout, takže jsem se ho ani nedotkla. Sakra! Takhle to probíhalo asi dalších 5 minut. Připadala jsem si jako malý dítě, kterému jeho starší, o 3 hlavy vyšší sourozenec vzal hračku, utíká s ní po pokoji a odmítá ji vrátit.
"kapoc ákčilam?" sice jsem mu dobře nerozuměla, ale podle jeho výrazu jsem poznala, že se mi vysmívá. On se mi ještě bude smát?! Dobře jak chce! Tuhle hru můžou hrát dva!
"Jeeerrryyyyy!" zaječela jsem nadmíru nadšená tím, jak silný hlas díky zpívání mám, div se okna neroztříštily. Jde se žalovat "mamince" :D! Jo jasně, jako malý dítě! Ale to on si začal! Kdyby mi aspoň nenaháněl takovou hrůzu! Ještě že jsem momentálně víc naštvaná než vyděšená! Spokojeně jsem si založila ruce na hrudi a našpulila pusu. Zřejmě si můj postoj vyložil úplně špatně, protože mně povalil na postel, před kterou jsem stála, a nalehl na mě. Snažila jsem se ho odstrčit, ale chytře mi přišpendlil ruce nad hlavou, takže jsem se mohla bránit jenom nohama, což bylo taky těžké, když na nich ležel. Házela jsem s sebou, co to šlo, ale po chvíli mě to najednou záhadně přešlo! To když ....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilie Lilie | 5. března 2013 v 14:14 | Reagovat

To když co ?????

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama