Kdo vlastně jsi - 2. část

28. února 2013 v 17:03 |  Kdo vlastně jsi?
Název: Kdo vlastně jsi?
Autorka: Mandlička


Když jsem se asi po půl hodině vracela, před domem už nikdo nebyl. Jen tak ledabyle jsem skoukla zvonky, ale žádné jméno tam nepřibylo. Vešla jsem do domu a pomalu šlapala do druhého patra. V prvním už se hlahol z nově obydleného bytu nedal přeslechnout. Noooo, tak tohle nmá tu chybělo, pomyslela jsem si a lovila klíče na dně igelitky.
"Baf!" otevřely se dveře sousedů a vysoký kluk s čírem se dal do smíchu.
"Debile!" vyhrkla jsem v leknutí.
"Hej Jarin, nechaj toho a zatvor." ozval se blonďák tesně za ním a odstrčil ho ze dveří.
"Prepáčte, slečna, už sa to nebude opakovať." pronesl ještě ironicky a zabouchl dveře, hned na to pánové opět propukli v hlasitý smích.
"Copak je to za hluk, Kačenko?" zeptala se mě maminka hned, jak jsem vešla do předsíně.
"Ale nic, máme nové sousedy." odpověděla jsem jí a nechtěla se o tom dál bavit, pořád jsem měla před očima výraz blonďákovy tváře, který jako by říkal...no ty si teda slepice.... a mě byl protivný snad ještě víc než ráno.
Netrvalo to ale dlouho a společnost vedlejší byt hlučně opouštěla. Stoupla jsem si za záclonu a zvědavě koukala na tu partičku. Byli tři, ten s čírem, blonďák a ten, co s ním nesl krabici. Konečně bude ticho... říkala jsem si a nemohla se zbavit dojmu, že je mi ten kluk nějak povědomý. Blonďák otevřel auto a pro něco se naklonil, jeho dlouhé vlasy mu spadly kolem obličeje a já se přistihla jak na něj zírám.
"Tak sa tu maj, Miro." loučil se Jarin a spolu s tím druhým odcházeli. Aha, jmenuje se Miro, projelo mi hlavou.
"Čaute." odpověděl a vracel se zpátky k domu, přitom zvedl hlavu směrem oknu, kde jsem stála za záclonou. Rychle jsem uskočila, aby mě neviděl.
Zbytek dne už bylo ticho a já se v klidu připravovala na druhý den, čekal mě v práci důležitý úkol a já ho chtěla zvládnout na jedničku. Pak jsem udělala večeři, po ní ještě chvilku poseděla s maminkou a zalezla do postele, abych byla na druhý den odpočinutá. Už jsem pomaloučku usínala, když mě cosi probralo, chvíli jsem poslouchala a protože muj pokoj přímo sousedil s Mirovým bytem, bylo mi jasný, že to jde od něho.
"No to snad néééé, on si v deset večer hraje na kytaru????" Nevěřila jsem svým uším. Chvíli jsem nevěřícně zírala a když začal ještě zpívat, vzteky jsem zabušila na zeď. Místo, aby přestal, ještě víc se opřel do strun a já běsnila vzteky. Naše okna přímo sousedily a protože bylo parno, byla také otevřená.
"Hej, já ráno, zřejmě na rozdíl od tebe, vstávám do práce!" naklonila jsem se z okna. Miro se také naklonil do okna, zřejmě chtěl něco říct, ale zůstal na mě jen chlípně zírat a já si s děsem uvědomila, že jsem si v návalu vzteku zapoměla oblíct župánek a vystavuju se mu v okne přesně tak, jak mě pánbůh stvořil.....
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dada dada | 28. února 2013 v 19:10 | Reagovat

Je to velmi pekne :) len Neviem či to je len pocit alebo aj skutočnosť ..... Nebola tato poviedka už v minulosti zverejnovana? :)

2 miro-smajda-stories miro-smajda-stories | 28. února 2013 v 19:28 | Reagovat

[1]: Tato povídka byla již dříve zveřejňována na blogu http://miro-smajda-daily.blog.cz :)

3 rosemaid-girl rosemaid-girl | 28. února 2013 v 20:00 | Reagovat

je to super povídka! :D :D těším se na další díl! ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama